Pozdně barokní kaple v havarijním stavu utopená ve vlhkém dolíku uprostřed pozdního panelového sídliště jako relikt někdejší idylické figury kaple na kontinuálně obestavěné návsi. Toť výchozí neutěšený stav, a na druhé straně velká výzva pro pozvednutí obrazu současné církve a možnost nízkoprahové evangelizace obnovením vztahu k místu. Fénix i zde může povstat z popela…
Zde si dovolíme citovat iniciátora akce o. Libora Churého, coby motto celé akce: „Vnímám kapli jako billboard — totálně cizorodý prvek uprostřed sídliště, kudy projde množství lidí. Z toho důvodu přichází úkol číslo 1 — ať je radost na ni pohledět.“ Z přístupu pana faráře cítíme velké nadšení pro vybudování důstojné a vábící oázy pro obyvatele okolní sídliště, kde by se mohli občerstvit a spočinout, jak duchovně, tak i fyzicky. Nyní je totiž kaple v širšímu kontextu neukotvená a, jakkoli je sama krásná, jaksi zde nevyznívá patřičně.
Prvotním impulzem rekonstrukce byl tristní stavební stav, který si žádal naléhavě a komplexně řešit dlouho trvající problémy se vzlínající vlhkostí a zasolováním omítek cenné stavby, stejně jako fakt, že interiér kromě plísní trpěl i syndromem letitého odkladiště liturgického zařízení z okolních kostelů, stejně jako nevhodnou terasovou podlahou a lavicemi i tristním osvětlením. Technicistní nutnost byla díky velkorysosti zadavatele povýšena k výtvarnému i symbolickému přesahu.
Liturgický prostor původní kaple je v duchu římsko-katolické liturgie členěn na obdélnou loď pro shromáždění věřících a zvýšený kruhový presbytář pro sloužení bohoslužby oběti knězem. V půdoryse tak kompozice rozvíjí věčné téma vztahu člověka s Bohem. Na bohoslužebný prostor navazuje malá zákristie.
Navržené uspořádání vychází z daného barokního schématu, však akcentuje podélnou osu stavby, na níž umísťuje ústřední objekty liturgie čtecí pult – stůl slova – ambon a obětní stůl – stůl oběti. Zmíněná osa pak pokračuje autorskými dveřmi a je završena zrestaurovaným mariánským obrazem z původního oltáře, který nám otvírá samotné nebe v podobě měkkých bělostných kleneb. Navržené stoly rozvíjí téma solidnosti, masivnosti a vystaveného řemesla tak, že jsou realizovány jako plné z masivu mocného dubu, jehož stáří je obdobné jako stavba sama. Strom ústředních stolů se tedy stává živoucím symbolem kaple jako Stromu Života, v jehož stínu mohou lidé znovu spočinout a čas už nehraje roli. Kubické objemy jsou navíc lehce vyzdviženy na čtyřech nárožních nohách z téhož masivu, který je pak vynesen nízkou křížovou klenbou, což symbolizuje kontakt z Výšinami. Tyto dřevěné objekty vystupují z cihelné podlahy a společně s nahrazenými dveřmi do zákristie z dubového masivu s autorským kotvením tvoří barevný a hutný základ světlé barokní stavby. Podlaha pak ve své silné skladebnosti rozvíjí motiv mariánské hvězdy a zvýraznění podélné osy kaple.
Svatostánek je záměrně pozičně i materiálově odsazen tak, že křivky stěn citlivě akcentuje objektem z ohýbaného masivního hliníku. Vnitřek schrány je pak vyzlacen a vyzdvižen přírodním světlem shora. V rovině posvátné svatostánek s proměněným Kristem pozvedá celou stavbu do jiné dimenze, kdy se nezadržitelně degradující masa staré materie oživuje tlukotem Pánova Srdce a stavba i okolí tak mohou společně ožít. Lesklý objekt je doplněn autorskou vrstvou věčného světla, poliček ve stávajících nikách a oltářního kříže i svícnů z téhož materiálu.
Sezení je zjednodušeno až na minimum dřevěných skládacích židlí, které umožní flexibilitu uspořádání od primární liturgie, přes občasné koncerty či přednášky, až po neformální společné modlitby společenství např. po obvodu okrouhlých stěn. Kněz je jedním z lidí a sedící pod nárožní nikou tak, že zároveň i shromáždění předsedá.
Drobná kaple se tak může znovu stát živým srdcem, už ne idylické návsi německé vsi Povel, ale největšího olomouckého sídliště; kéž modlitba i rozličné doprovodné aktivity dají místním pevný střed, silné vztahy a novou naději.
autoři: Jemelka, Mléčka
fotografie: Zdeněk Porcal
