Expozice na zámku (2013)

Skrom­né umě­ní. Expo­zi­ce lido­vých řeme­sel, zámek Strážnice.

Asi kaž­dý z nás již navští­vil řadu expo­zic v nej­růz­něj­ších pro­sto­rech a kon­tex­tech. Bez ohle­du na výprav­nost či cel­ko­vý záměr však vět­ši­na z nich měla spo­leč­né­ho jme­no­va­te­le — pro­skle­nou vitrínu.

Vit­rí­na je nezbyt­ná, chrá­ní pre­zen­to­va­ný objekt před poško­ze­ním. Záro­veň se však stá­vá bari­é­rou, sar­ko­fá­gem, kte­rý před­mět vytr­há­vá z jeho jedi­neč­né exis­ten­ce, kaž­do­den­ní samo­zřej­mos­ti, s jakou byl uží­ván či dopro­vá­zel kon­krét­ní lid­ské bytí. Neu­mož­ňu­je již pokra­čo­vat ve sku­teč­ně exis­ten­ci objek­tů, ale kon­zer­vu­je jaký­si jejich stav, ve kte­rém se aktu­ál­ně nachá­ze­jí. Není zde již line­ár­ní ply­nu­tí času a neu­stá­lá pro­mě­na — cha­rak­te­ris­tic­ká znám­ka živo­ta, stvo­ře­né­ho i člo­vě­kem vytvo­ře­né­ho. Skle­ně­ná kra­bi­ce sice pre­zen­to­va­ný před­mět při­ná­ší do našich živo­tů, ten sám je však již mrt­vý. Mrt­vol­kou ve skle­ně­né rakvi. Podob­ně jako v pří­bě­hu o Sně­hur­ce: nej­krás­něj­ší stvo­ře­ní odpo­čí­vá ve skle­ně­né rakví a kolem posmr­ká­vá sedm trpas­lí­ků a vše­li­ja­ká les­ní havěť. Mož­ný předob­raz našich návštěv muzej­ních sbí­rek, kdy se smě­si­cí obdi­vu a nos­tal­gie hle­dí­me na před­mě­ty kaž­do­den­ní potře­by, pohřbe­né ve skle­ně­ném hřbitově.

Trpas­lí­ci i zví­řát­ka měli kaž­do­den­ní aktiv­ní žitou zku­še­nost s oso­bou Sně­hur­ky, vní­ma­li její exis­ten­ci, kon­takt, rozu­mě­li jejím pro­je­vům i ges­tům. To vše jim sym­bo­li­zo­va­la posta­va ulo­že­na v rakví. My se však v sou­čas­nos­ti nachá­zí­me ve sta­vu, kdy řadu vysta­vo­va­ných před­mě­tů již pří­mo nezná­me, nemá­me s nimi fyzic­kou zku­še­nost, nevy­ko­ná­va­li jsme s jejich pomo­cí žád­nou čin­nost. Hle­dí­me do skle­ně­né vit­rí­ny a na zákla­dě popis­ku a vlast­ní utvo­ře­né zku­še­nos­ti si před­sta­vu­je­me, jak byl daný před­mět pou­ží­ván. Jsme toho schop­ni, pro­to­že stá­le ješ­tě sebou nese­me jakousi zku­še­nost kon­krét­ní čin­nos­ti či fyzic­ké­ho kon­tak­tu. Expo­ná­ty si tedy doká­že­me zpro­střed­ko­va­ně na zákla­dě úva­hy a neú­pl­né výhrad­ně vizu­ál­ní infor­ma­ce pře­sta­vit v jejich při­ro­ze­ném pro­stře­dí či při kon­krét­ním úko­nu. Gene­ra­ce našich děti má však již vět­ši­nu reál­ných zku­še­nos­tí nahra­ze­nou zpro­střed­ko­va­nou zku­še­nos­tí svě­ta digi­tál­ních médií. Osob­ně pro­ži­tá zku­še­nost je vytěs­ně­na zku­še­nos­ti zpro­střed­ko­va­nou. Může se tedy zane­dlou­ho stát, že pou­hé zírá­ní do vit­rí­ny již nevy­vo­lá v pozo­ro­va­te­li žád­nou ode­zvu a pre­zen­to­va­ná před­mět se sta­ne defi­ni­tiv­ně cizím.

Zde nalé­zá­me prv­ní jedi­neč­nost stráž­nic­ké expo­zi­ce. Nejed­ná se o mrt­vou his­to­ric­kou zku­še­nost, ale o živé lido­vé umě­ní. Jeho jed­not­li­vé pro­je­vy se neu­stá­le utvá­ře­jí, stá­va­jí se sou­čás­tí naší aktu­ál­ní život­ní zku­še­nos­ti. Může­me se jimi obklo­po­vat, dotý­kat se jich, ucho­pit je do rukou, cítit jejich povrch, hmo­tu — jedi­neč­né, vizu­ál­ně nepře­no­si­tel­né vlast­nos­ti. Zde zku­še­nost již není pasiv­ně pře­jí­ma­ná, ale začí­ná se aktiv­ně utvářet.

Dru­hým spe­ci­fi­kem expo­zi­ce je vlast­ní kon­text mís­ta — pro­sto­ry stráž­nic­ké­ho zám­ku. Tedy pro­stře­dí, ve kte­rém se lido­vé výrob­ky ve vět­ší míře při­ro­ze­ně nikdy nevy­sky­to­va­ly. Ve zná­mé scé­ně Babič­ky Bože­ny Něm­co­vé vyzý­vá kněž­na babič­ku: “Přijď za mnou na zámek” a dodá­vá: “A děti vez­mi sebou!” Babič­ka po tako­vé výzvě nepro­padla pani­ce, co si vez­me na sebe, nevy­lu­xo­va­la kre­dit­ku, aby nakou­pi­la repre­zen­ta­tiv­ní mód­ní oděv. Neob­tě­žo­va­la všech­ny zná­mé dota­zy, jak se má cho­vat a nepla­ti­la kur­zy pán­ské mlu­vy. Babic­ká šla s dět­mi na zámek ve své při­ro­ze­nos­ti. Tako­vá, jaká bytost­ně byla. Její při­ro­ze­nost byla hlav­ním důvod, proč ji kněž­na pozva­la. Babič­či­na moud­rost totiž vychá­ze­la z hlu­bo­ké kaž­do­den­ní zku­še­nos­ti. Oprav­do­vos­ti, s jakou doká­za­la pro­ží­vat život v daných reá­li­ích. Nepro­ží­va­la živo­ty něko­ho jiné­ho či neby­lo smys­lem její­ho živo­ta napl­ňo­vat oče­ká­vá­ní oko­lí. Ale doká­za­la doko­na­le pro­ží­vat život vlastní.

Podob­ně i stráž­nic­ká expo­zi­ce se nikterak nesna­ží při­způ­so­bit zámec­kým pro­sto­rům či vytvá­řet uni­fi­ko­va­né neut­rál­ní gale­rij­ní pro­stře­dí, ale nao­pak kaž­dý jed­not­li­vý před­mět sebou při­ná­ší část své­ho při­ro­ze­né­ho pro­stře­dí, ve kte­rém exis­tu­je. Suše­ní prádla, ves­nič­ka tan­co­vač­ka, kovár­na či koší­kář­ská díl­na. Expo­zi­ce hra­ček odrá­ží jedi­neč­nou — a tolik potřeb­nou — čis­to­tu dět­ské­ho vidě­ní svě­ta. Oči tak plné prvot­ní­ho úžasu.

Pře­jí nám, až těmi­to pro­sto­ry bude­me pro­chá­zet, abychom si uvě­do­mi­li jedi­neč­nou mož­nost kon­tak­tu s živou bez­pro­střed­nos­tí nabíd­nu­tých před­mě­tů, neboť tyto vytvá­ře­jí naší jedi­neč­nou identi­tu. To, co ve sku­teč­nos­ti jsme, v rovi­ně osob­ní i národ­ní. Mož­ná není tolik důle­ži­té auto, tele­fon s co nej­vět­ším dis­ple­jem či designo­vá kuchy­ně. Ale tře­ba váno­ce strom, Bet­lém a kole­dy osla­vu­jí­cí naro­ze­ní Spasitele.

auto­ři: Marek, Mléč­ka, Turko

gra­fic­ká spo­lu­prá­ce: Borkovec